Kytara opřená o zeď je klasika, kterou dřív nebo později odnese lak, krk, nebo rovnou celý nástroj. V domácnosti s malým dítětem a sousedy, kteří mají nadstandardní vztah k dupání, se riziko násobí. Nejde přitom jen o pád. Stačí, když dítě strhne struny, převrhne stojanek nebo se do kytary opře při honičce. Řešení není složité, chce to jen vybrat místo, kde nástroj nebude na ráně, a zároveň nebude trpět změnami teplot a vlhkosti.

Zed je nejhorší varianta, i když se to na první pohled nezdá. Kytara se o zeď opírá jen vrchní hranou těla, takže veškerá váha tlačí na jeden bod. Lak se otlačí, dřevo se ohne, a pokud nástroj spadne, většinou to odskáče hlava nebo krk. Praktické zkušenosti s tím, co se při pádu skutečně poškodí, najdete na notecka.cz, kde se problému věnují podrobněji. Zed je zkrátka jen odkladiště, ne místo pro trvalé uložení.

Stojan je kompromis, ale záleží na typu. Lehké kovové stojany s úzkou základnou padají při sebemenším nárazu. Pokud už stojan, tak s širokou základnou a gumovými úchyty, které drží krk. Stojanek na podlahu je pro dítě lákadlo, takže ho stejně dřív nebo později vyzkouší. Lepší je stojan na zeď s ukotvením do nosného zdiva, případně uzavíratelná vitrína. Když už kytara visí na zdi, musí být šroub v hmoždince, ne v sádrokartonu.

Sousedi, kteří dupou, jsou jiná kategorie. Otřesy se přenášejí konstrukcí a kytara na stojanu se může rozechvět, i když se jí nikdo nedotkne. Pokud bydlíte v paneláku, vyhněte se místům u nosných stěn, kam sousedé mlátí. Nejbezpečnější je kufr nebo pevný obal, který kytaru izoluje od prachu, vlhkosti i nechtěných kontaktů. Ať už zvolíte cokoli, kytara by neměla stát na přímém slunci, u radiátoru ani v průvanu. Nástroj, který přežije dítě i sousedy, potřebuje hlavně stabilní místo, ne improvizaci.