Výška obkladu v koupelně se neřídí estetickým citem, ale tím, kam se skutečně dostane voda. Rozhoduje typ sprchování, umístění sprchy a to, jestli jde o zónu mokrou, přechodovou, nebo suchou. Kdo obklad podcení, řeší po čase vlhkost v podkladu, odpadlé dlaždice a plíseň ve spárách. Kdo ho naopak přežene, zaplatí zbytečně za materiál, který nikdy nepřijde do styku s vodou.

Základní dělení vychází z normy a zkušeností řemeslníků. V bezprostředním okolí sprchy, tedy ve mokré zóně, má obklad sahat minimálně do výšky 180 cm, u sprchového koutu s ruční sprchou klidně až ke stropu. Přechodová zóna, kam patří umyvadlo a prostor kolem něj, obvykle stačí do 120 až 150 cm. Suchá zóna u dveří a za WC pak vystačí s obkladem do 90 cm, případně jen s ochranným pruhem u podlahy. Pokud si nejste jistí, kam až stoupá voda u obkladu, vyplatí se projít si praktické rady dřív, než objednáte materiál.

Typ sprchování mění hranice víc, než se zdá. Ruční sprcha na tyči rozstřikuje vodu do stran, takže obklad musí krýt i rohy a místa za tělem. Dešťová sprcha shora zase cáká hlavně dolů a do šířky, ale voda stéká po stěnách v souvislém filmu, který si najde každou spáru. Walk-in sprcha bez vaničky potřebuje obklad nejméně do 200 cm a kvalitní hydroizolaci pod ním. Sedací vana nebo sprcha v rohu naopak dovolí obklad ukončit níž, pokud je zbytek stěny ošetřený voděodolným nátěrem.

Výška obkladu tedy není univerzální číslo. Je to kompromis mezi ochranou konstrukce, údržbou a vzhledem. Prakticky se osvědčuje obklad ukončit v jedné linii po celé koupelně, i když se zóny liší. Vznikne čistý předěl, který se snadno čistí a nepůsobí jako náhodný. Nad obkladem pak stačí kvalitní voděodolná barva, která vydrží občasné odstřiknutí i vlhký vzduch.